Ústí hlavně od Jiřího Imlaufa

Knížka, která se povedla, tak by se dal shrnout čtenářský dojem z této publikace. Jiří Imlauf je znám jako kytarista a zpěvák ústecké skupiny Houpací koně, která staví právě na zvuku elektrických kytar. Autor žije ve městě Ústí nad Labem. Je to město zvláštní, v posledních dobách specificky post-industriální. Krajské město obklopené romantickou krajinou, město na řece i mezi horami… Labe představuje živel, který z Čech něco odnáší. Když se člověk prochází v Ústí po nábřeží nebo když přechází některý ze tří ústeckých mostů, vždy se mu ten obraz dere na mysl. Něco odnáší, splavuje. Zvláštní dojem z největší české řeky umocňuje blízkost německé hranice, která je jakýmsi v posledních desetiletích dost výrazným předělem.

Knížka Jiřího Imlaufa představuje výběr reflexí, glos a poznámek z publikací na Facebooku, Myspace nebo blogu společně s texty z magazín Full Moon. Texty jsou rozsahem vesměs kratší, nejsou řazeny chronologicky, naznačují nicméně autorovu otevřenost vzpomínkám, úvahy nad momenty inspirace, otevřenost sebereflexi.

Autor je ročník 1966, těžiště jeho pomyslného kulturního zrání, tj. jakéhosi vrůstání do kulturního kontextu, leží v letech osmdesátých s jejich zmatky a specifickou rozpolceností. První koncerty skupin Dunaj nebo Laura a její tygři, zážitky rovnající se osobním kulturním revolucím. Současně privatisimum: „Narodil se, když vyšlo Blonde On Blonde (…) Vyhnul se vojně a šel na rok učit, když Kate Bush vyšlo Hounds of Love (…) Byl podmínečně vyloučenej ze školy, když vyrostl The Joshua Tree (…)  Podepsal to estébákům, když vyšla Surfer Rosa (…) Prožil revoluci, poprvý byl na Západě a koupil si tam elpíčko Lou Reeda ten rok, kdy byl novej Repeater od Fugazi…“ Tady se jaksi na nic nehraje. Jen málo lidí chce propírat osobní věci i jen tak, lakonicky. Imlauf dokázal tohle staré pletivo přerůst a odhodit za sebe. Šel dál, snad s otázkou, co to udělá…? Nesentimentální otevřenost jako předpoklad tvorby a schopnosti překonání osobní zahleděnosti. Maléry, čelní nárazy, mizérie doby, která lidem brala svobodu. Stojí za úvahu, byť je to již dávno pryč. Je to puklá vnitřní skořápka, úlomek jednoho dozrávání, ohlížení se, v určitém smyslu, za zraňujícím období zmatků, co nastávaly před 30 lety, kdy vlastně autorovi bylo 20-22 let. Zároveň pocit z té doby zůstává, podobně jako hity z těch desek. On ten klasický stříbrný vítr měl tehdy ledaskdy kovovou pachuť a na jazyku někdy skřípal písek východních pustin, kdo si to už dneska připomene.

Mezi motivy knížky patří časosběr, na stránkách Ústí hlavně porůznu umístěný. Dětství v Žatci, s jeho sluneční romantikou… Pobyt v Ústí, jež se jeví jako nahodilý, ale má svůj specifický smysl, toto město se jeví být pro tvorbu inspirativním místem, je specificky zasíťované do nejrůznějších významů, které resonují s naší dobou.

Imlauf píše o hudební scéně, zážitcích z města a jeho okolí, jeho psaní je svázáno s konkrétním místem pobytu, obsahem čerpá hlouběji z obecnější situace moderního člověka ve světě a tím získává na přesahu.

VEČERNÍ vlak, vagon jak z Chytilový Kalamity, venku sem tam světlo, žlutý okno, modrá benzínka, kolona aut u závor, ale jinak černá tma jak v tunelu, jak nedělní úzkosti. Všechny si dávaj sraz v neděli večer. Lidi ve vagónu vypadaj, že na to myslej taky. Chtělo by to někam zmizet, čtrnáct dnů víno a ryby v Lisabonu. Maj to tam lidi v neděli taky? Zpátky do vagónu, bundy na věšákách, mobily v rukou, nemluvnej průvodčí. Skoro všichni koukaj ven, do tý tmy, v hlavě svý Lisabony.

Postupně se knížka soustřeďuje k finále, kterým zde jsou reflexe z natáčení stěžejního alba Houpacích koní, nahrávky Everest z léta roku 2013. Tehdy byla v Čechách velká povodeň, prakticky souběžně s ní vlna veder… Krizové léto a překvapivě silná nahrávka oceněná řadou hudebních cen a zájmem fans.

Knížka je důkazem, že originální autor může žít kdekoli a právě ze znalosti místních věcí může vytvořit něco nadčasového. Předpokladem k úspěchu v tomto směru nepochybně je upřímnost k sobě samému a schopnost obejít se bez dobových myšlenkových schémat, což je v knížce naznačeno, byť je to publikace čítající pouhých 115 stran. Odehrává se řada událostí, které jaksi „vyvanou,“ pokud je někdo nezachytí. Více měst a více událostí by si zasloužilo podobnou inspirativní reflexi, zachycení. Proč vlastně není více podobných knížek? Snad proto, že tyto reflexe, vzpomínky a glosy, byť ve výsledku se zdají být napsány celkem s lehkostí, ve své podstatě na zachycení až tolik snadné nejsou.

Od roku 2013 vyšla Imlaufova sbírka hudebních textů Zlatý časy se končí (Plus, Praha 2015) a loni na podzim nová nahrávka Houpacích koní, nazvaná Kde jste mí přátelé dneska v noci (Yannick South 2016). Tahle deska potvrzuje, že se zde něco děje. Jít dál se zvuky a slovy, objevovat nové, které nejsou hrou a něco znamenají.

Knížka Ústí hlavně je deníkem rockera, který některé životní křižovatky a zkoušky osudu již překonal a na jiných, podstatnějších, se možná nachází. Jsou reflexí určité individuální, svobodné existence, kterou nelze napodobovat, ale ze které lze brát vlastní inspiraci. Hodnotím kladně, sympatický čtenářský a v případě zmíněné nahrávky rovněž silný zážitek hudební.

Jiří Imlauf: Ústí hlavně, vydalo nakl. Kodudek, Praha 2016, 120 str.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hudba se štítky , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.