Před pár týdny jsem si z brněnského nakladatelství Větrné mlýny vyžádal tematické vydání magazínu RozRazil č. 57/58 z loňského roku, které je věnováno Milanu Kunderovi.
Učinil jsem tak pro očekávaný kontrast s vydáním Revolver Revue #100, z podzimu 2015, které bylo věnováno kauze „Udání Milana Kundery“ a jejímu ohlasu v domácím i světovém tisku.
Kontrast tam skutečně je. S ohledem na informace a dokumenty, které se ke kauze postupem doby objevily, je možné rozlišit dvě roviny tohoto příběhu. Rovinu snů a přání a rovinu skutečnosti, reality. Je to právě realita, co jistí snílci našeho věku ignorují či pojednávají jen jako cosi a priori špinavého, nečistého, neideálního, činíc tak ve prospěch svých snů o prospěchu, pardon, chtěl jsem napsat pokroku atd.
Zkrátíme-li název revue RozRazil na brněnskou RR, pak první, čeho si čtenář povšimne, je již úvodní text Petra Minaříka nazvaný Moravská nobelovka.
Minařík píše, že v zákulisí literárního Brna koluje historka, jak Václav Havel během osmdesátých let Kunderovi nepřál, že dokonce doporučil „Nobelovskému výboru,“ aby literární cenu raději udělili jistému Seifertovi. Minařík ve svém úvodníku dokonce píše: „Jeden Kunderův přítel pro tu situaci použil sousloví „moravská křivda.“
Takto se vlastně rovnou a bez předběžného upozornění ocitáme ve světě Galuškových epopejí „Slovácko sa súdí“ a Slovácko sa nesúdí,“ Minařík zde vytahuje jakýsi bulvárně-konspirační příběh.
Je vlastně otázka, kdo je Petr Minařík. Tuto otázku si kladu již delší dobu, neboť konstatuji, že ač se s ním řadu let „dálkově“ znám, osobně o něm prakticky nic nevím. Je to kvalitní organizátor a člověk až posedlý ideou literatury, v jejímž rámci toho dělá tolik, že se to snad ani nedá vyjmenovat. Je skvělý manažer, také do zmíněného vydání brněnské RR získal příspěvky autorů zvučných jmen, publikuje zde např.: Albert Krásno, Marek Sečkář, Agda Bavi Pain, Pavel Drábek, Jana Soukupová, Karel Hvížďala, A. J. Liehm, Karel Fuksa, Gay Scarpetta, Balogh a Zelinský, Václav Bělohradský, Aleš Haman, Ivan Motýl a byl vybrán text z pozůstalosti Jiřího Veselského, to jen na okraj.
Nicméně u organizační schopnosti to často jaksi končí. Brněnský magazin RR k věci samé nepřináší nic nového, objevného, hlubšího, je sestaven jaksi až propagačně a v podstatě se celkově odvíjí se v duchu úvahy z úvodníku Moravská nobelovka a motivu „moravské křivdy.“ To samo o sobě mě právě velmi zaskočilo. Od autora jsem se totiž podobného regionalismu nenadál, neočekával jsem to. Uvažování, kde se jednou hodí použít termín „moravská křivda“ a jindy se zase všechno místní, regionální kritizuje jako „malé“ atd., je uvažováním, které bych neváhal označit uvažováním ad hoc, které je dneska takové, zítra onaké. Nevidím tam ani zdání potřebného ducha, potřebný esprit, ani dostatečné množství kritického rozumu, bohužel.
Na celé historce je skutečně zajímavé uvažovat, proč „Nobelovku“ v roce 1984 dostal právě Jaroslav Seifert a nikoli Milan Kundera. Se znalostí souvislostí nahlédneme Kunderu stojícího vždy uprostřed hlavního proudu své doby, vedle toho Seiferta jako básníka nadčasově lidového, osobnost stojící mimo prospěchářství literatury socialistického státu, autora, který zachránil českému čtenáři kus jeho světa. Zachoval řeč nejen čtenáři českému, ale také moravskému a určitě také v Brně samém má dodnes řadu čtenářů. Z pohledu Minaříka v tom pravděpodobně žádná logika není, neboť ten druhý autor, co Nobela „nedostal,“ byl přece ve světě úspěšnější atd. Nicméně jakousi hlubší symboliku to nepopiratelně vyjadřuje.
S velkou péčí přechovávám doma výtisk polského týdeníku Uwazam Rze #39 z roku 2012, ve kterém polský esejista Waldemar Lysiak uvažuje právě na téma Nobelovy ceny za literaturu. Kdo dostal a kdo nedostal. Proč nedostali Kafka, Tolstoj, Twain, Joyce, Pound, Proust, Borges, Musil, Conrad, Ibsen, Claudel, vedle toho, ptá se Lysiak Waldemar, proč třeba dostali cenu autoři: Carducci, Hauptmann, Heidensstam, Gjellerup, Pontoppiolan, Spitteler, Benavente y Martinez, Deleddaová, Karlfeldt, Seifert…? Ano, polský esejista se dopouští až takového krutého zpochybnění Seiferta! Kdybychom uvažovali dále tímto způsobem, asi bychom se daleko nedostali.
Co totiž polský žurnalista vědět nemusí, by Minařík vědět mohl. Totiž mít jakési povědomí, že „nobelovka“ udělená Seifertovi v roce 1984 měla značný symbolický význam. I ten nejposlednější středoškolský pedagog si díky tomu mohl uvědomit, že se věci daly do pohybu, že svět je už někde jinde, pro kulturní obec to bylo, v malém sice, leč přece něco podobného jako pár let předtím volba Karola Wojtyly papežem. Člověk žijící v realitě by podobnou souvislost myslím jen tak nepřehlédl. Zdánlivý „kapric“ přinesl dobré ovoce.
Význam to mělo, byť je zároveň jasné, že ani ty nejvěhlasnější literární ceny nelze považovat za nějaká kultovní „zlatá telata.“ Metou uznání jakéhokoli literárního autora nemůže být nějaká literární cena, ale pouze sama vnitřní přesvědčivost jeho díla při našem čtenářském setkání s ním. Dbát na nějaké ceny pro ně samé mi přijde povrchní a neduchovní, jinak řečeno: brněnská nekritičnost vůči slavnému rodákovi je projevem regionální úrovně, folklorem par excellence.
Pobaveně hodlám sledovat, s čím zase kdo na podobné téma přijde. Poslední autor z Brna, kterého prakticky čtu je Ivan Blatný. Několik Kunderových knih jsem ovšem rovněž přečetl a postupem času jaksi odložil. Minaříkův problém je snad jakýmsi problémem člověka s tendencí „univerzálního funkcionáře.“ Mnoho aktivit v jeho případě evidentně nepřeje hloubce myšlení ani nepřispívá stylu a obsahu psaných textů. Je to přitom škoda, jelikož záměr vydat podobně zaměřený sešit nebyl určitě sám o sobě marným nápadem.