Nápad vydávat každoročně sborník označený „Nejlepší české básně“ je bezesporu chytlavá idea. Od roku 2009 se jí v naší zemi ujalo vydavatelství Host z Brna. Ročenku básní za loňský rok jsem dostal, říká se darovanému oři na chrup nehledět, ale o knížkách to snad neplatí, hovořit by se o nich mělo v každém případě.
Předvýběr z knižní a časopisecké produkce „od září 2013 do srpna 2014“ v podobě „asi sto padesáti souborů anonymních básní“ provedla Olga Stehlíková, jak se aspoň uvádí v Ediční poznámce. Z nich editor sborníku Petr Hruška vybral třiadvacet básní, které doplnil dalšími texty podle své vlastní úvahy. Namáhavá, až jaksi úctyhodně nevděčná, maximalisticky minimalistická, doslova „popelčí,“ práce Olgy Stehlíkové nepřišla nazmar zcela, probírání se nejrůznějšími zdroji ji totiž inspirovalo k rozsáhlé eseji nazvané Toto nové a to staré, která je v knížce otištěna místo doslovu. Současná poesie se v tomto textu nehodnotí, spíše jde o popis aktuální scény, poučené uvažování o tom, co se v současné poesii děje, pokus najít odpověď na otázku proč vlastně se pokusy o psaní poesie v dnešní době zabývá tolik autorů, jakými způsoby se jejich tvorba ke čtenáři dostává. Aspoň takový dojem jsem si z četby této úvahy odnesl. Záslužná práce.
Sympatickým dodatkem jsou medailonky autorů a seznam přečtených sbírek.
Loni čerstvě padesátiletý druhý editor sborníku Petr Hruška radikální předělávku výběru Olgy Stehlíkové ve svém úvodním slově nepřiznává. Pouze naznačuje, že výběr mohl probíhat mnoha jinými způsoby, což je zřejmá pravda.
Při čtení poesie mě osobně zajímají texty, které vyjadřují jakési tušení, mají vizi, jejichž autoři dokáží sestoupit k obecnému a přinést před čtenářovy zraky cosi objevného, cosi, co k němu hovoří, co vstupuje do komunikace s jeho vnitřní řečí. Vlastně bych tedy čekal, že v ročence nejlepších básní z českých zemí bude jaksi aspoň v tušení naznačeno, čím žije dnešní svět, byť je mi jasné, že tyto básně vznikaly už „včera“ a dnes je dnes. Ptal jsem se, kde jsou dilemata dnešního světa, vždyť jeho problémy řeší kdesi hluboko v sobě každý z nás. Ptal jsem se, kde jsou uřezané hlavy, upálení piloti, ruské tanky, Ukrajina, zdemolovaný kostel nebo mešita, uprchlíci, zničená města? Nemyslím konkrétně, ale snad v nějaké obecnější rovině. Nenacházel jsem tam toho příliš. Zkrátka jsem si při čtení kladl otázku, kam se z této poesie vytratilo napětí současného světa. Světa, kde, jak se zdá, když na to přijde, každý druhý kluk z ghetta sežene automatickou pušku dříve než si intelektuál stačí uvařit kafe a zastrouhat tužku.
Sborník v úvodních básních Daniela Hradeckého či Jakuba Řeháka naznačuje jakýsi náhled na podstatné náměty a tyto básně jsou mi sympatické. Blíží se tomu Jaromír Typlt, sympatická je mi filosoficko-pedagogická báseň Pavla Kolmačky, aspoň vtipný je v bajce o nomádském úředníkovi Pavel Novotný. Nicméně prach je brzo vystřílen a výbor upadá k akademismu. Aby se občas zablesklo cosi slibnějšího, např. co napsal Slavomír Kudláček, Marie Iljašenko, možná Milan Děžinský, Radek Malý, Štěpán Nosek, Petr Král, Antonín Mareš. Zhruba mi to vychází na třetinu Hruškova výboru.
Co s tím zbytkem? Zdá se mi, že výhrada toho akademismu je na místě. Autoři postrádají vizi, až to působí dojmem jako by si zakázali cosi podobného vůbec hledat. Jakoby spočívali v jakýchsi rakvičkách, kde se téměř nic neděje, v odhlučněném prostoru, kde nezbývá než se zabývat narcismem vlastního ega. Tam se zřejmě nepíše už ani milostná poesie, protože absentuje schopnost kontaktu, schopnost oslovit druhé já, natož pomyslný širší kolektiv. Zvlášť zarážející je absence pokusů vytvořit si vlastní světonázor u autorů narozených v sedmdesátých letech, jako by se předem báli narazit, bojí se snad kritiky nebo je to deformace, kterou si odnesli ze svého dětství, formovaného normalizační TV s jejím vlezlým vysíláním plytkých seriálů a nedělního pseudocharismatického Studia kamarád? Tito autoři jsou přitom ve sborníku celkem silně zastoupeni.
Jiným případem jakési všednosti jsou texty, kde je od všeho kousek a dohromady nic, např. od Miroslava Fišmeistera.
Od zařazených autorů a jejich loňských sbírek mám doma Návrší Víta Slívy. Z této sbírky je do sborníku také vybráno:
Musel jsem povraždit sršně
ty strašlivé hvězdy dne,
abych moh obhlížet hvězdy,
ty strašlivé sršně noci?
Tak vlastně básník Vít Slíva, letos čtyřiašedesátiletý, je představován motivem, který jako by vypadl z deníčku nějakého kultivovanějšího gymnazisty. Básník přes den uklízel na chalupě a večer se již vyklidněný natáhl pod hvězdnou oblohu. Když zmíněnou sbírkou listuji, připadá mi, že je o něčem jiném a nacházím četné silnější motivy. Zároveň je mi zřejmé, že je docela složité z podobné sbírky něco do takové ročenky vyjmout.
Ke slabším místům pro mě patří báseň Lukáše Balabána „U divadla“. Stojí na obratu: „Na zastávce u divadla – pečou bramborák.“ Což se tam opakuje třikrát. Má to asi být známka punku, neboť bramboráky se na všech ostatních zastávkách světa nepečou, ale smaží. Naivně bych se domníval, že péct bramborák se dá jen doma, kde je k použití kuchyňská trouba. Nicméně v Ostravě asi platí jiné zákony reality. Sám se tam za účelem ověření uvedeného jevu v nejbližší době asi nevypravím.
Letošní poetické „přečetli jsme za vás“ od Petra Hrušky, Olgy Stehlíkové a vydavatelství Host zkrátka z větší části není podle mého gusta. Projekt to není marný, neměl by proto být využíván jako jakási „promo-akce“ sloužící k leštění jména vydavatele a propagaci editorova pohledu na jím oblíbenou poetiku všednosti. Snad by to mohlo být pojímáno trochu jinak. Snad v menším rozsahu, s výkladověji zaměřeným komentářem? Proč třeba vydavatelé nedají do sborníku nějaký anketní lístek pro čtenáře, jaké texty se jim v knížce líbí, jaké jména a autory by uvítali příště, co si vlastně sami o přečteném myslí? Nějaké propojení s rovněž v Hostu vydávaným literárním časopisem, jenž nese podtitul „měsíčník pro literaturu a čtenáře,“ by se zde přímo nabízelo.
ó… ach! lkám… Nejlepší české básně 2014, Petr Hruška, Olga Stehlíková – editoři, vydal Host, Brno 2014, 155 stran