V řadě časopisů lze najít komentáře k tzv. arabskému jaru. Nápověď k jednomu z možných vysvětlení – které bude podle všeho zcela nesmyslné a „od věci“ – jsem našel v knize Markuse Jehleho Astrocykly.
Kniha původně vydaná před dvěma lety v Tübingenu u nás vyšla na začátku letošního roku v nakladatelství Sagittarius překladem Rudolfa Starého. Marcus Jehle se zabývá klasickým astrologickým tématem: z konstelací planet se snaží odhadnout dění ve světě, a to v letech 2010 až 2020.
Podtitulem knížky je citát z Antoine de Saint-Exuperyho: „Neměli bychom chtít budoucnost předvídat, nýbrž bychom ji měli umožnit.“
Myslím, že to je cenná myšlenka a možná cennější, než ledacos z knihy samotné.
Převratné věci předpovídané Marcusem Jehlem se týkají zejména tří konstelací. Pohybu Pluta ve znamení Kozoroha (2008-2024), vstupu Uranu do znamení Berana (2010) a Neptuna do znamení Ryb (2011).
První tato konstelace trvá od roku 2008 a bude trvat až do roku 2024. Jehle současné dění dává do souvislosti s jinými pobyty Pluta v Kozorohu, např. v roce 1776, kdy vyhlásily nezávislost Spojené státy nebo v roce 1517, kdy vystoupil Martin Luther se svými 95 tezemi.
Když se podíváme na mapu světa, nemůžeme pochybovat o tom, že vznik Spojených států arabských by ji výrazně překreslil. Pokud bychom spojili marocký břeh průlivu Gibraltar s nejsevernějším výběžkem Kazachstánu a vzali tuto spojnici za nový horizont světových dějin, mapa současného světa by se tím výrazně vychýlila. Evropa by se stala jen jakýmsi „praporkem“, přílepkem k nové světové mocnosti.
Ale vždyť už Evropa de facto je vyčerpána. Tím, kolik toho zaplatila arabským zemím za ropu. Dosud bylo možné udržovat světový pořádek a optickou stabilitu světa v síti poledníků a rovnoběžek, na které jsme si navykli za poslední staletí. Západní svět měl v arabských zemích „své“ diktátory, vládnoucí ve svých zemích neomezenou mocí. Tito diktátoři a jejich rodinné klany byli vlastně spojenci Západu, protože ve svých zemích udržovali zřejmé hranice mezi úzkou bohatou vrstvou a početnou vrstvou chudých.
Jedním smyslem arabského jara může tedy být, že tyto hranice zmizí a větší kus moci v arabských zemích si pro sebe získají právě oni, nejposlednější z posledních.
Ale to je možná jen naivní a příliš optimistická optika. Může se stát něco podobného, jako za Luthera, může přijít období náboženských válek, ještě větší bídy a chudoby.
Kam se kyvadlo dějin překlopí není vůbec jisté, zvláště proto, že protagonisté arabského jara nemají dosud žádné jasněji formulované požadavky a představy o tom, jaký systém by měl v jejich zemích být. Zatím, jak to vypadá, nehledají ani žádné konkrétní odpovědi, jsou spíše oslněni sami sebou a tím, čeho dosáhli.
Arabské jaro se zdá být věcí teprve v samotné počátku – nezná ještě ani otázky, proto bude cesta k odpovědím pravděpodobně ještě hodně dlouhá.
Mapa muslimských zemí, zdroj: Wikipedia.org