Drážďanská továrna na luxusní Phaetony

Od Glücksgas stadionu FC Dynama Dresden jsme spěchali do Gläserne Manufaktur. Továrna postavená v letech 1998 až 2001 na pozemku o ploše 81 000 m2 podle návrhu architekta Guntera Henna zabírá exkluzivní pozemek na severozápadním rohu Grosse Garten. Budovu jsme nejprve obešli, zprvu se nechtělo věřit, že vstup pro návštěvníky je pod poutačem restaurace Lesage, která je její součástí. Došli jsme až na opačný roh, k vozové bráně. Viděli jsme tedy trochu víc, část, kudy sjíždí kamiony s karoseriemi a podvozky do podzemí této továrny. V Gläserne Manufaktur se vyrábí nejluxusnější vozy koncernu Volkswagen, limuzíny Phaeton, VW Pola série CC nebo Touaregy se špičkovou výbavou. Objekt továrny je prosklený a impozantní, je to vlastně velké technické divadlo – podobně jako je nejznámějším exponátem opodál stojícího muzea hygieny skleněný člověk, zde se jedná o celou skleněnou – průhlednou – továrnu. Manufaktuře dominuje čtyřicetimetrová skleněná válcovitá věž, automatický zásobník pro dvěstěosmdesát čerstvě vyrobených vozů.

Po vstupu do manufaktury se návštěvník ocitá v členitém interiéru, který více než továrnu připomíná luxusní hotel. Po levé straně má restauraci a před ním je otevřený prostor zakončený vlastní recepcí. Kulturní pas zde neplatil, zaplatili jsme vstupné pět eur. Fotografování je povoleno jen v přízemí a v showroomu. Vstupní pasáž funguje jako „öffentlicher Marktplatz“. Prostor továrny je hygienický a čistý, se vzornými recepčními a průvodci v oblecích od Volkswagenu. Návštěvníci čekající poblíž recepce vypadali převážně jako místní, ale k našemu překvapení se z nich oddělila skupinka čítající okolo patnácti našinců. Po chvíli čekání se nás ujala česky hovořící průvodkyně, studentka Drážďanské univerzity. S ní jsme na úvod exkurze vystoupali proskleným výtahem na galerii nad druhým patrem továrny. V továrně se o víkendu nepracuje, ropracovaná auta čekala na svých místech. Phaeton v plné výbavě stojí okolo jednoho sta tisíc eur a má ve třídě luxusních vozů velkou konkurenci jiných německých značek. Limuzína od Volkswagenu – to v Evropě zatím příliš nezní. Odbyt v Číně a jižní Koreji však nedávno umožnil rozběhnout druhou směnu a nabrat stovku zaměstnanců, od nového roku jich zde pracuje pět set. Technici zaměstnaní ve výrobě při práci chodí po dřevěných podlahách z nehořlavého kanadského javoru, pohybují se v prostoru osvětleném rozptýleným světlem, které z reflektorů míří do zrcadel pod stropem, jsou oblečeni v bílých pláštích, které musí mít zapošité všechny zipy, aby se při výrobě nepoškrábal lak vyráběných aut. Všechno potřebné jim přímo k ruce přiváží automatické kontejnery, které po lince vodí šedesát tisíc v podlaze zapuštěných magnetů…

Gläserne Manufaktur je dokončujícím podnikem výrobního řetězce Volkswagenu. Pečlivě zabalené karoserie sem přiváží kamiony z továrny od Zwickau, podobně je to s motory, převodovkami a podvozky. Menší díly pro výrobu vozí do Gläserne Manufaktur ve všedních dnech několikrát denně speciální nákladní tramvaj. Vlastní výroba je prakticky nehlučná.

Průvodkyně nám ukázala místo, kde ve výrobě dochází k tzv. svatbě, což je termín, kterým se v automobilové hantýrce označuje spojení podvozku a karoserie. Zmáčknout knoflík a spustit tento výrobní krok může čekající zákazník vlastnoručně, sám za sebe. Výroba a prodej aut zde přechází v jakýsi rituál, zákazník může do Drážďan přijet a ubytovat se v některém z drážďanských hotelů a v továrně po dobu osmadvaceti výrobních hodin pozorovat, jak je jeho auto montováno a sestavováno.

Netušil jsem, že kdesi uprostřed takto průmyslového prostředí se najde prostor pro slovo s tak lidským zvukem. Kdesi v každém příběhu musí být podobné místo, okamžik, ve kterém se věci vnější spojí s věcmi vnitřními, bod, ve kterém se protnou linie a významy, aby se věc posunula dál, aby ožila, získala hloubku, aby se něco stalo a od té chvíle to už bylo jinak… Napadlo mě, jak blízko má většina z nás k pohybu, jaký konají karoserie a podvozky na výrobní lince, síly osudu zvednou člověka každé ráno za límec a vytáhnou ho z domu a vláčí světem do zaměstnání, večer zpět a druhý den zase, jsme zařazeni, plníme své povinnosti, pracujeme… ale sami a dobrovolně, vzájemně jeden za druhého, jelikož je to nutnost dnešní doby. V něčem to připomíná výrobní linku, ale přece je to pořád jiné, pořád se při tom měníme, v každém okamžiku, můžeme si myslet co chceme a občas to také změnit, přizpůsobit si tyto věci sobě a změnit to.

V sobotní prázdné továrně byl klid a venku bylo město, ve kterém jsou velké parky a kde jezdí tramvaje, kde žijí statisíce obyvatel, skutečné město, město mnohem živější, než Ústí nad Labem, odkud jsme sem přijeli. A přece město jaksi tiché a bezradné, jak jsem ho toho dne vnímal. Bylo to jen tím slunečným sobotním jarním odpolednem, možná, kdo ví? Nebo něčím jiným? Vnímal jsem toto město jako živou bytost pod nebem, s nímž jakoby ještě pořád bylo nesmířeno, jako jedno celkem pozoruhodné a výjimečné tiché město v zemi, která jakoby měla zakázáno se pro něco nadchnout. Která je bohatá a nejenom proto si zaslouží být navštěvována.

Šli jsme pak ještě do parku, kterým v létě jezdí miniaturní železnice. A měli jsem tam všechno jako na dlani, Německo a jeho atributy, hygienu, fotbal, auta a miniaturní vláčky, úzkorozchodnou železnici s několika stanicemi na různých místech Grosser Garten. Přece jsem vzpomínal hlavně na první zastávku naší výpravy, na obrázky Otto Langa a dobu s pokorou a bázní na nich zachycenou.

Video, které řekne více: Die Gläserne Manufaktur – TV reportáž

Popis továrny na oficiálním webu firmy VW.